projekt:  2024 ​

realizace: 2026

služba: architektonická studie, prováděcí dokumentace, autorský dozor

časovost: desetiletí

​

Kus oázy. Domov, který umí člověka zklidnit. Prostor, ve kterém se dá zpomalit. To vše se mi asociuje, když přemýšlím o místě, které jsme s Lukášem – jako životní a v tomto projektu i pracovní partneři – vytvořili a ve kterém žijeme. Cesta k prostoru, který velkoryse odpovídá našim potřebám, nebyla krátká. Vedle zkušeností, času a obrovského množství práce tu hrálo roli i štěstí na podmínky, které si člověk nijak nezaslouží, ale může za ně být vděčný.

​

Dnes mám pocit, že každý den chodím do obýváku na dovolenou. Jedna noha na kámen, druhá na nové dřevěné pódium. Tam koukám z okna do koruny lípy pohybující se ve větru, jako by to bylo šumějící moře.

​

Tenhle malý ráj vznikl na základech funkcionalistického bytu z konce třicátých let. Inspirací pro celkové pojetí rekonstrukce byly bezpochyby naše cesty, ze kterých oba rádi čerpáme i ve své další tvorbě. Největší stopu v nás zanechalo Japonsko. Nešlo však o formální přenesení japonské estetiky do pražského bytu, ale spíš o principy, které jsou nám blízké – vizuální střídmost, plynutí prostoru, práce se světlem, pečlivě promyšlené detaily a vědomý výběr věcí, které člověka obklopují.

​

Prostor totiž vždy odráží i životní styl svých obyvatel. Vizuální střídmost jde například ruku v ruce s nutností nehromadit věci. I přes množství uzavřených úložných prostorů proto doma platí jednoduché pravidlo: jedna věc dovnitř znamená jedna věc ven. Méně věcí přitom neznamená prázdnotu. Spíš pomáhá vytvořit prostor pro to, co je skutečně důležité – a pro každodenní rituály, od přípravy čaje přes hru na hudební nástroje až po obyčejné ticho.

​

Původní železobetonová skeletová konstrukce umožnila přemýšlet o dispozici téměř bez omezení a přizpůsobit ji současnému způsobu života. Z původní haly se stala kuchyně s jídelnou – přirozené centrum každodenního dění. Někdejší kuchyně se skladem se proměnily v druhou ložnici s vlastní koupelnou a samostatným vstupem. Dnes slouží různým hostům, ale stejně snadno se mohou stát součástí hlavního bytu nebo znovu fungovat jako oddělená jednotka. Dispozice tak není navržená jen pro jeden konkrétní okamžik života, ale může se proměňovat spolu s jeho obyvateli.

​

Podobný princip se promítl i do volby materiálů. Interiér neměl diktovat jeden konkrétní styl ani svým případným budoucím obyvatelům. Přírodní dřevo, bílé a šedé plochy nebo místy přiznaný železobeton vytvářejí klidné pozadí, které může časem přijmout různé podoby. Charakter prostoru nevzniká pouze samotnou architekturou, ale také předměty, které se v něm postupně zabydlují – oblíbenými obrazy, plakáty z cest, kobercem z Albánie, kamenem ze Švýcarska, lampionem z Japonska nebo knihami ze všech koutů světa. Plakátů se nakonec nashromáždilo tolik, že pro ně vznikl vlastní systém kombinující galerii s vestavěnou šatní skříní.

​

Architektura podle mě nikdy není hotová. Žije spolu se svými obyvateli a proměňuje se stejně jako oni. Každá fotografie nebo publikace zachycuje jen jeden okamžik na této cestě. Ani tento domov nevnímám jako dokončený projekt, ale jako místo, které se spolu s námi dál mění a každý den nás učí žít o něco blíž sobě.

​

​

Architektonický návrh: Alžběta P. Brůhová, Lukáš Pilka

 

Fotografie: Alexandra Timpau